Renaturace vodních toků z právního hlediska

Text je určen pro pracovníky ochrany přírody se zaměřením na vodní a mokřadní ekosystémy, vodohospodáře a další subjekty, provádějící revitalizace vodních toků, neziskové organizace a majitele pozemků přiléhajících k vodním tokům. Cílem textu je vysvětlit současnou právní terminologi a problematiku týkající se rozpadu regulací koryt vodních toků a  jejich renaturací a navrhnout doporučení , jak využít prostor a potenciál, který je ve vodním zákoně obsažen, k uplatnění zájmů ochrany přírody.  
Co je renaturace vodních toků a jaký má význam?
Renaturací rozumíme proces rozpadu vodních děl, díky němuž se zlepšuje ekologický stav vodních toků. Jedná se o samovolný proces, řízený korytotvornými procesy a rozpadem technických struktur příslušného vodního díla. Narušování či destrukce regulací vodních toků, jako je opevnění břehů a dna, příčných překážek – jezů, hrází a podobně, je doprovázeno erozně akumulačními procesy, jako je zanášení koryt, změna jejich trasy, vznik nátrží, písečných a štěrkových lavic a podobně.   
Renaturace je nanápadný proces s obrovským významem pro obnovu vodního režimu krajiny a pro zlepšení ekologického stavu vodních toků. Svým rozsahem vysoce převyšuje revitalizace, které mění řádově desítky až stovky kilometerů vodních toků; procesem renaturace však procházejí tisíce kilometrů našich potoků a řek. Rozsáhlost procesu indikuje zcela jasně, že řada vodních děl, zejména na malých tocích, ztratila svou potřebnost. Věnujme tedy pozornost překážkám, které proces renaturace brzdí: ty spočívají zejména v zákonných normách, týkajících se vodních děl – staveb.

Co je to vodní dílo ?
Co je  vodní dílo, určuje § 55 vodního zákona taxativním způsobem:
(1) Vodní díla jsou stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, a to zejména:
• přehrady, hráze, vodní nádrže, jezy a zdrže,
• stavby, jimiž se upravují, mění nebo zřizují koryta vodních toků,
• stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok, kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací,
• stavby na ochranu před povodněmi,
• stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků,
• stavby, které se k plavebním účelům zřizují v korytech vodních toků nebo na jejich březích,
• stavby k využití vodní energie a energetického potenciálu,
• stavby odkališť,
• stavby sloužící k pozorování stavu povrchových nebo podzemních vod,
• studny,
• stavby k hrazení bystřin a strží, pokud zvláštní zákon25) nestanoví jinak,
• jiné stavby potřebné k nakládání s vodami povolovanému podle § 8.
(2) Vodohospodářské úpravy jsou zemní práce a změny terénu v přirozených korytech vodních toků a na pozemcích sousedících s nimi, jimiž se podstatně mění přirozená koryta vodních toků a které jsou nezbytné k zajištění funkcí vodních toků.
Která vodní díla jsou zároveň stavbami? 
Dle předchozí právní úpravy vodního zákona  však  veškeré  vodohospodářské úpravy (technické zásahy sloužící účelům daným vodním zákonem) do přirozeného koryta vodního toku  byly nejen vodními díly, ale zároveň i i stavbami. Novela vodního zákona z 31.7.2010  přinesla důležitou změnu: vodohospodářské úpravy -  tj. zemní práce a změny terénu, které podstatně i nepodstatně mění přirozená koryta vodních toků – již nadále stavbami nejsou. Odpadá tedy nutnost nadále je udržovat ve stavu blízkém kolaudaci. Koryto, kde byly tyto úpravy provedeny, zůstává i nadále přirozeným korytem.
Novela vodního zákona  ponechává správci toku možnost do toku zasahovat dle potřeby, ale zároveň mu nezakládá povinnost takto ovlivněné koryto nadále udržovat  ve stavu po zásahu.  Odpadá tak i administartivní proces rušení stavby (viz dále), pokud se prokáže úprava jako nadále nepotřebná, neúčelná či dokonce škodlivá. Tímto způsobem lze ad hoc provést například drobnou prohrábku sedimentu po větší povodni, ale v hydrologicky ustálených obdobích ponechat koryto působení přirozených procesů eroze i akumulace. Úprava tedy přináší větší flexibilitu správci toku a větší prostor pro působení přirozených korytotvorných procesů.   
Povinnosti majitele vodního díla – stavby
Masivnímu zapojení renaturací do celkového procesu  obnovy české krajiny však nadále brání existence desetitisíců vodních děl - staveb,  které existují jak reálně, tak i administrativně. K těm se pochopitelně váží povinnosti jejich vlastníků: § 59 vodního zákona definuje povinnosti  vlastníků vodních děl, například takto: … vlastník díla je povinen mimo jiné (odst.1):
b) udržovat vodní dílo v řádném stavu tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob, majetku a jiných chráněných zájmů,
c) provádět na vlastní náklad u vodního díla technickobezpečnostní dohled, pokud tomuto dohledu vodní dílo podléhá,
d) provádět na svůj náklad opatření, která mu vodoprávní úřad uloží k odstranění závad zjištěných na vodním díle, zejména při vodoprávním dozoru,
e) dbát pokynů správce vodního toku v případě mimořádných situací na dotčeném vodním toku,
Zrušení vodního díla - stavby
Pro žádoucí akceleraci procesu renaturace je nutné tedy usilovat o zrušení stavby, samozřejmě za vhodné konstelace stavu díla a zájmů dotčených subjektů.
Podnět k zrušení stavby dává zpravidla její vlastník, tedy správce toku.  Zrušení stavby povoluje vodoprávní úřad a nevznese –li žádný dotčený subjekt námitky, může být vodní dílo – stavba zrušeno v celkem krátké době jednoho měsíce.
Vyřazení majetku z evidence  se děje na základě zákona o majetku ČR  §14, odst.7: Stane-li se majetek nepotřebným a o nepotřebnosti rozhodl písemně vedoucí příslušné organizační složky, popřípadě jím písemně pověřený jiný vedoucí zaměstnanec organizační složky, naloží příslušná organizační složka s majetkem způsoby a za podmínek podle tohoto zákona. Za nepotřebný se pro tyto účely považuje zejména majetek, který přesahuje potřeby příslušné organizační složky, anebo majetek, na jehož ponechání státu přestal být veřejný zájem, v případě věcí též takové věci, které pro ztrátu, popřípadě zastarání svých technických a funkčních vlastností nebo pro nepřiměřenou nákladnost provozu nemohou sloužit svému účelu.    
Komentář: Nemožnost či obtížnost stavbu zrušit byl často opakovaný argument správce toku, proč stavbu zachovat, i když důvod pro její existenci věcně pominul. Akt zrušení stavby však administrativně náročný není.    
„Obtíže“ administrativního rázu spolu s bezmyšlenkovitou setrvačností  - či snad s vírou v užitečnost sporných vodních děl - vedly - či stále vedou - k obnovám regulací toků tam, kde taková činnost zjevně nemá smysl a je vyloženým plýtváním prostředků státního rozpočtu. 
Současné překážky zrušení vodního díla - stavby
Regulace vodních toků
Nejjednodušším případem zrušení regulace – stavby  je situace, kdy stavbu správce toku (pochopitelně ani žádný další subjekt) nemá v evidenci. To je způsobeno nedbalostmi během živelných regulací za socialismu. Při zrušení ZVHS a převodu evidence na podniky Povodí se řadu vodních děl nepodařilo vůbec dohledat. Příznivou skutečností je také stav, kdy vodní dílo není viditelné, ať už proto, že je zcela zničeno, nebo je překryto sedimenty či břehovými porosty. Za těchto situací lze vodní dílo – stavbu zrušit  bez jakéhokoliv fyzického zásahu, projektu či finančních nákladů. Souhlas správce vodního toku je pravděpodobný, samozřejmě za předpokladu nepotřebnosti stavby.
Jednou z překážek zrušení vodního díla regulace koryta vodního toku je nejasný osud technických struktur, ponechaných v korytě. Může dojít například k nahromadění zbytků opevnění, přehrazení toku a následnému nežádoucímu vybřežení toku s následkem  povodňových škod,  takže je třeba zvažovat, jaké problémy či rizika mohou nastat v případě, kdy dojde ke změnám koryta působením extrémních průtoků. Odstranění  technických prvků  samozřejmě již vyžaduje projekt a finanční prostředky. Pokud mají technické prvky zůstatkovou hodnotu, je třeba takovou skutečnost administrativně ošetřit; například jejich prodejem dodavatelské firmě.     
Dalším rizikem může být zahlubování toku, tedy dnová eroze, akcelerovaná destrukcí opevnění dna. V takovém případě se koryto nevrací do přírodě blízkého stavu, naopak ztrácí zahloubením kontakt se svou nivou (více viz sekce  sekci právní názory Přirozené koryto a jeho změny). V takovém případě pak není samovolná renaturace optimálním řešením a je třeba zvažovat revitalizační opatření a vybudování nového, nízkokapacitního přírodě blízkého koryta (Just 2009).  
Překážkou zrušení vodního díla – stavby by neměl být ani vlastník pozemku, na kterém se koryto nachází, protože ten je dle § 50 (odst.h) vodního zákona povinen::  strpět na svém pozemku přirozené koryto vodního toku, tedy koryto, které vznikne v důsledku zrušení stavby. Tutéž povinnost ukládá i § 51 majitelům pozemků sousedících s koryty vodních toků.

Příčné překážky v toku
Jezy představují migrační překážku pro ryby, vodáky a narušují přirozený splaveninový režim, takže jejich odstranění znamená vždy zároveň i zlepšení ekologického stavu vodního toku. Řada jezů ve vodních tocích dnes již nemá žádnou funkci. Zanikly mlýny a hamry, kvůli kterým se jezy budovaly; alternativní využití pro jezy například pro vodní elektrárny připadá v úvahu jen u nízkého počtu.  Podniky Povodí proto dnes při řadě žádostí o rušení jezů nekladou překážky – pokud je jez v jejich vlastnictví.
Při rušení příčných překážek v toku finančně úsporným  způsobem – například provalením jezu a ponecháním stavebního materiálu v korytě - může narůst těžko odhadnutelné   riziko pro kanoisty nebo rekreanty.  Zbytky struktur se mohou uvolňovat při vyšší průtocích a podobně. Z tohoto hlediska může vlastník váhat se souhlasem k destrukci jezu, nebo může požadovat úplné odstranění materálu, případně nahrazení jezu balvanitým skluzem. V jiném případě  může soukromý vlastník nesouhlasit s destrukcí jezu, aby si ponechal možnost jeho případného využití v budoucnosti. 

Závěr a doporučení pro ochranu přírody
Nepotřebné vodní dílo - stavba, zhoršující ekologický stav vodního toku, lze z principu zrušit. Při návrhu jeho zrušení je třeba zvažovat důsledky nejen pro dotčené subjekty, ale i pro následný vývoj koryta. Ne vždy musí mít zrušení vodního díla jen příznivé důsledky na jeho geomorfologický stav. Možnost zrušení je třeba aktivně správci toku navrhovat a vyvracet jeho případnou argumentaci, že zrušení není možné či je administrativně obtížné. 
Vodohospodářské úpravy přirozených koryt již dle novely vodního zákona nejsou stavbou. Neexistuje tedy povinnost správce toku je udržovat. Tohoto prostoru je třeba využít například pro zachování písečných a štěrkových lavic (jesepů), které jsou  permanentně ohroženy tlakem místní samosprávy na jejich odstranění. Často však nemají na průběh povodně žádný vliv. Správci toků zaniká povinnost průběžně je udržovat.